Alokace

Alokace je nárok na zakoupení téhož množství určitého vína, které kupující zakoupil v roce předešlém. Alokace fungují ve vztahu mezi chateau a négociantem a rovněž mezi négociantem a dovozcem. Někteří dovozci promítají tento systém též do finálního vztahu s individuálním zákazníkem.

Alokace má povahu „gentlemen´s agreement“, nezakládá žádný právní nárok. Navíc může být prodávajícím krácena –logicky  už třeba jen z důvodu nižší úrody, nebo proto, že určité château dalo na trh méně vína, případně z jiných důvodů.

Alokace je obecně „zavazující“ tehdy, jestliže kupující uplatní svůj nárok ještě před vydáním ceny. V tu chvíli má totiž smysl pro obě strany – kupující má jistotu, že víno dostane, prodávající má jistotu, že víno prodá. Kupující za svou jistotu ovšem platí rizikem, že cena může být vyšší, než předpokládal.

V roli kupujícího se nicméně v jisté fázi postupně ocitají jak négociant, tak dovozce a nakonec konečný zákazník.

Systém alokací nabývá na významu především v letech, kdy poptávka výrazně přesahuje nabídku. Například v roce 2004, kdy se sklidilo mimořádné množství hroznů a jejich kvalita byla dobrá, nikoli však mimořádná, bylo možno (z pohledu dovozce) zakoupit za výchozí cenu prakticky libovolné víno v jakémkoli množství, a to i bez alokací. Naproti tomu v letech 2003 (velmi nízká úroda) či 2005 (špičková kvalita) hrály alokace roli zásadní.

Alokace jsou z pohledu kupujícího (ať už jím je kdokoli) výhodou, jistou „odměnou za věrnost“. Kdyby tento systém totiž nefungoval, prodalo by château víno tomu, kdo by jednoduše zaplatil nejvíc.  Ale i pro château má celá záležitost nezanedbatelný přínos – alokacemi si zavazuje odběratele, aby víno kupoval i v letech méně atraktivních.

10.05.2011 | Tomáš Dominec