Historie en primeur

Počátek rozvoje obchodního systému château-négociant- zákazník je nutno hledat ve 12. století v souvislosti s rozvojem prodeje bordeauxského vína do Anglie. 

Během další historie se k významným odběratelům připojili i obchodníci z dalších zemí, zejména z Holandska a Německa. Zlatý věk pro víno ovšem nastal ve století devatenáctém, zvláště v jeho druhé polovině. Mezi hlavními odběrateli začala tehdy prim hrát Amerika. Po této době však přišel útlum, který obchod bordeauxským vínem poznamenal na dlouhá desetiletí. Útok phylloxéry, první světová válka, hospodářská krize, druhá světová válka. Obchod en primeur tak, jak jej známe dnes, nabral nový dech od šedesátých let dvacátého století. K tradiční odběratelské struktuře se postupně přidalo Japonsko a Korea, později země bývalého východního bloku, Rusko, nástupnické země někdejšího SSSR a naposledy Čína.

U nás pochopitelně do roku 1989 en primeur neexistoval vůbec. Ale ani potom neměl šanci se rozvinout. Na počátku devadesátých let se muselo platit u dovážených vín 70% clo (!).  Nedosti na tom - vzhledem k tomu, že naše republika neuznávala zahraniční certifikáty, muselo se každé dovážené víno nechat znovu analyzovat v české zkušebně. Obě tato opatření měla za cíl ochranu tuzemských vinařů a obě byla nesmyslná. Ten, kdo chtěl dovézt kamion levného španělského vína, učinil tak bez problémů stejně, ale trh s drahými víny, jenž pro tuzemskou produkci nepředstavoval konkurenční nebezpečí, byl zcela paralyzován.
 
V roce 1997 jsme se jako firma k nákupu odhodlávali, ale nakonec z něj ještě sešlo. Což bylo štěstí, jednalo se z pohledu kvality i cen o ročník hodně diskutabilní.  K prvnímu nákupu tedy došlo až v roce 1998. Oslovil jsem tehdy zcela náhodně vybraného négocianta, netuše, že Nathaniel Johnston je  vůbec nejstarší rodinnou společností v Bordeaux. Chovali se korektně, ale radost z nás evidentně neměli – tehdejší Bordeaux ještě žilo ve starých časech. Každoročních degustací sudových vzorků se účastnil jen nepatrný zlomek dnešního počtu lidí, ruský a později čínský obchodní boom byl daleko.  

Vína jsme koupili pod tehdejší plzeňskou hlavičkou a naší hlavní starostí bylo vyřešit otázku zahraničního skladování. Dovozní clo tehdy již sice kleslo na 40% (v dalších letech pak na 20%), ale spolu s přetrvávající povinností samostatné chemické analýzy stále rozumný dovoz neumožňovalo. Po malých částech se nám nicméně dařilo část vín postupně dostat i k nám a okruh českých příznivců en primeur tak s každou další kampaní pomalu, ale nezadržitelně rostl. 

V roce 2004 vstoupila Česká republika do Evropské unie. Všechny obchodní bariéry padly, i u nás se začali běžně pohybovat bordeauxští négocianti (věc dříve nevídaná) a do tohoto typu obchodu se zapojily mnohé další dovozní společnosti. En primeur se stal běžnou záležitostí.

10.05.2011 | Tomáš Dominec