Skutečná historie Beaujolais Nouveau

Pro někoho celosvětový symbol mladého vína, pro jiného pouhý marketingový trik. Jaká je realita?

Francouzská společnost vnímá víno jako přirozenou součást gastronomie. Je to pohled velmi tradiční, zažitý a v praxi fungující zcela automaticky – jakmile při obědě či večeři stolující ukončí daný chod, mizí ze stolu spolu s talíři i příslušná láhev vína. Lhostejno, zda dopitá či nikoli. Samotné se víno pije pouze v roli aperitivu, po skončení jídla se naopak už žádná láhev neotvírá.

Oslava Beaujolais nouveau se z tohoto schématu zcela vymyká.  Je sice vinařskou událostí podobně jako stovky jiných, ale ve své podstatě je jediným svátkem, o němž se dá říci, že je svátkem pijáckým. Je rázovitou lidovou veselicí, které se zdaleka ne každý bude účastnit, ale která má ve vinařském kalendáři jasné místo. Paralela by se tu dala nejspíše najít s naším pohledem na burčák. Někdo ho miluje, jiný jim pohrdá, ale nikdo nebude zpochybňovat právoplatnost jeho existence. Zároveň všichni vědí, že to není pravé víno, ale prostě a jednoduše - burčák.  I samotné Beaujolais nouveau je pro Francouze jakýmsi vínem sui generis, které je oblíbeno, ale rozhodně není považováno za skutečné víno. Je to prostě a jednoduše - Beaujolais Nouveau.

Nejstarší doklad o svátku nového vína na francouzské půdě nalezneme v hlubokém dávnověku – zavedl ho král Dagobert v roce 630 a konal se vždy 19. října (podle našeho současného kalendáře).  Týkal se „francouzských“ vín, tedy především vín z dnes prakticky neexistujících vinohradů v Paříži a jejím okolí.

O vinařství v Beaujolais zatím ani vidu, ani slechu – sem nás nejstarší dochované záznamy zavedou až ve 14. století. Teprve ve století sedmnáctém ale v tomto kraji definitivně zvítězí odrůda Gamay a dá tak Beaujolais jeho dnešní podobu.

Pohyb nového vína ale můžeme na francouzské půdě spolehlivě sledovat už od 13. století. Královská pokladna se vždy náramně těšila na daně, a tak na silnicích i řekách číhala na vinařské transporty celní správa, vybírající poplatky. Díky tomu existují poměrně kvalitní záznamy, v nichž lze sledovat různá nařízení, upravující produkci a prodej „mladého vína“.  Snaha dodat víno na trh co nejdříve pramenila především z hlediska ekonomické výhodnosti – být na trhu včas znamenalo jasnou konkurenční výhodu.

Z historických záznamů není pro nás bez zajímavosti například požadavek opatství Beaulieu sur Dordogne ke svým vinařským dodavatelům, aby dodali svá vína v takovém čase a stavu, aby se mohla pít na svátek sv. Martina… V dochovaném reprintu Journal d´un Bourgeois de Paris z roku 1429 si zase kdosi stěžuje, že letošní mladé víno je nepoživatelný, kyselý „utrejch“.

Vraťme se ale do kraje kolem vesnice Beaujeu. Ten si mezi mladými víny získával pozice pomalu, ale zato jistě. Jestliže v roce 1680 přicházelo severními branami (tedy ve směru od Beaujolais) do Lyonu jen 20% vína, v roce 1780 to již bylo 60%.  Lyon byl dobyt, na řadě byla Paříž. Ani tady se nejednalo o náhlý frontální atak, ale o útok velmi postupný. Prvními zahraničními zákazníky pak byli Švýcaři, kam dodávky zamířily v roce 1870. To už se ocitáme v období vrcholné slávy Beaujolais, které se odehrávalo mezi léty 1860 až 1875, která jsou v tomto kraji považována za zlatý věk. V té době měly zdejší vinice největší rozlohu - 24 tisíc hektarů. A s nimi nakonec i celá Francie, kde celková rozloha vinohradů dosáhla neuvěřitelné hodnoty 2,5 milionu hektarů.  Devastační příchod révokazu ovšem učinil zlatému věku záhy konec. 

Co nedokonala phylloxéra, dokončila první světová válka, následující hospodářská krize a po ní druhá světová válka. Během krátkého období vinařské konjunktury mezi oběma válkami se alespoň podařilo vymezit a hierarchizovat apelace – od nejlepších „cru Beaujolais“, přes Beaujolais Villages až po AOC Beaujolais. Několik poválečných let mělo ještě hořkou příchuť, ale optimismus do žil vinařů, postupně obnovujících zbědované vinohrady, definitivně vlil úspěšný ročník 1950. Tady se časově dostáváme k definitivnímu ustanovení termínu „Beaujolais nouveau“ (1951), vzniklému proto, aby se jasně odlišila „mladá vína“, vyráběná odlišnou technologií, od běžného, standardního vína s etiketou „Beaujolais“. Ta se na trhu naopak nesmějí objevit před 15. prosincem.

Termín pro každoroční oficiální „uvolnění“ Beaujolais nouveau zpočátku nebyl fixní a řídil se podle toho, kdy bylo víno hotovo (většinou na samém počátku listopadu). Vzhledem k tehdy již velké popularitě tohoto vína způsoboval nejasný termín potíže obchodníkům i restauratérům, a tak bylo v roce 1967 určeno pevné datum – 15. listopadu. To přineslo samozřejmě problémy zase dopravcům v případě sobot či nedělí, a to tím spíše, že Beaujolais nouveau chtěli ve stejném čase pít také v Japonsku či Americe. Proto vznikl v roce 1985 termín současný, plovoucí: třetí čtvrtek v listopadu. Sklepy mohou uvolnit vína k přepravě o týden dříve.

Beaujolais nouveau není časově zdaleka první víno na francouzském trhu, mladá vína z jižních krajů se dají v obchodech leckdy koupit již na konci srpna. Přesto se právě ono stalo symbolem oslav konce vinařské sezóny. Důvodů je hned několik – především je to víno, které je díky odrůdě Gamay a použitému způsobu výroby lehké, ovocné, svěží a snadno pitelné. Na rozdíl od obdobných jižních vín se pocitově dá pít bez problému i ve velkém množství, navzdory tomu, že alkoholu má stejně jako „dospělé“ víno.  Dalším důvodem jeho popularity je chuťová jednoznačnost. Mladá vína z jiných oblastí jsou velmi různorodá, pocházejí z různých odrůd, není mezi nimi jednotící prvek, který by se z hlediska zákazníka mohl stát symbolem. Svou roli v oblibě Beaujolais jistě také hraje venkovská atmosféra tohoto kraje, kterou mají mnozí spojenu s Chevallierovými Zvonokosy. 

A z hlediska marketingu to zdejší vinaři také nedělají špatně…

12.11.2010 | Tomáš Dominec