Bordeaux 2008 - postřehy z Audience

Na účastníky této bordeauxské přehlídky čekala tentokráte procházka téměř učebnicová.

Studijní skripta nesla název „Bordeaux ve 46 kapitolách“ a za její absolvování by si každý měl připsat jeden úspěšný zápočet z předmětu „Velká vína“.  V ročníku 2008 se tu totiž předvedla úžasně čistá , ryzí, dokonale terroirová  vína.

Všechno bylo tak, jak má být. Chlapácký Baron vedle elegantní Comtessy, sametová Conseillante či modernou řádně nabitý Canon La Gaffeliere. U Margaux mohl člověk testovat své smysly a tipovat, kdo má na vinohradu relativně více písku (hladký Brane Cantenac), jílu (ovocné du Tertre), nebo jemného štěrku (řízný Giscours). Palmer, letos přesvědčivý a suverénní, názorně ukazoval rozdíl ve struktuře a komplexitě vína z vyššího „levelu“. Léoville Barton, o-la-la, už jen vůně z tohoto vína by měla být nabízena namísto energetických drinků a sousední Poyferré potvrdil obrovský vzestup posledních let. Saint Julien! Všichni ti tvůrci bordeauxských klišé, mě nevyjímaje, vám řeknou, že právě tady je ta pravá esence Bordeaux. Od všeho kus. Síla vypůjčená z Pauillacu, elegance odkoukaná z Margaux. A navíc jakási éterická jiskra, živost, energie. 

Pauillac vábil milovníky Cabernetu jako elektrická lampa noční hmyz. Dokonale cabernetový, mocný a přitom nikoli tvrdý. Lynch Bages, G-P-L… i tady všechno chutnalo „tak jak má“. 

Perfektně „svůj“ byl také Angélus, Clos de l´Oratoire či Pavie Macquin. Pozoruhodné víno. Zkopírovat jeho sílu a mohutnost dokážou mnozí jiní, ale vyvážit ji zároveň svěží, živou linkou, která z úderného „blockbusteru“ učiní ryzí skvost, to umí kdo? Snad jen…Pavie Macquin.

A tak jediné víno, které zůstalo z mého pohledu za svými možnostmi (nechutnal jsem Armailhac, tradičního favorita této kategorie…), bylo Ch. Montrose. Ale i tady bylo znát, že po určité krizi let předcházejících toto víno už našlo nový směr a v ročníku následujícím (2009) nastoupí v plné síle. 

Tak, a na závěr jeden diamant, zatím sice nebroušený a Puncovním úřadem neověřený, avšak takové velikosti a ryzosti, že dokonale září už dnes, ve svém zatím poměrně surovém stavu - Cos d´Estournel. Do svědomí nechť si přitom sáhnou všichni světoví kritici, kteří to víno při en primeurových degustacích z nepochopení sestřelili.

Podle odposlechnutých komentářů soudě, uspěla mezi lidmi i „obyčejná“ vína, jako Beaumont či du Glana. Což je dobře, v kategorii kvalita/ cena jim po právu náleží přední příčky. Kritiku jsem naopak slyšel na „přebarikované“ bílé Smith Haut Lafitte. Ale není to tak, jde o záměrný styl tohoto chateau, které v posledních létech vsadilo opravdu hodně na koncentraci vína. Tu pak musí vyvažovat právě intenzivnějším vlivem sudů, má-li být naplněn prvotní cíl této strategie: dlouhověkost. Nepochybuji ale, že většině našich milovníků zachutná více třeba hned sousední, štíhlejší Malartic Lagraviere.

Jestli jste podlehli dojmu, že  vína ročníku 2008 půjdou pít brzo, přičtěte to jejich magickému vábení a rychle zapomeňte. Zatím je tu dostatek nádherně (a nezvykle) otevřených, ovocných vín z ročníku 2007.

Individuální popis ani hodnocení vín jsem tentokrát nedělal, dva roky staré poznámky z en primeurových degustací bych totiž měnil jen nepatrně. Pokud byste o ně stáli, dejte mi vědět na dominec@vino.cz, rád vám je zašlu.

14.02.2011 | Administrátor